jmenuji se Mae Je mi 17 let a jsem z Prahy, i když bych radši nebyla. Na svých sedmnáct se vůbec necítím, spíš jako nějaká žena po třicítce co je znuděná vlastním životem a po večerech pije víno, jediná její láska je kočka. Realita je taková, že jsem jen obyčejný teenager, který žije stereotypním životem a čeká na pátek, teda vlastně pořád na něco čekám, nejen na pátek. Momentálně čekám na svoje osmnáctiny, které však budu mít až za rok. Proč? Chystám se odstěhovat, zatím do bytu v Praze, později do zahraničí.
Hodně lidí mi říká že jsem schizofrenik, ne doslova, ale mám 2 tváře které ukazuju světu. Jak po stránce vizuální, tak z hlediska myšlení a vyjadřování. Jednu dobu chodím v šatičkách, sukýnkách a bůhvíčem - jo a hraju si na hroznou slečinku, ale to je taková moje obrana před světem. Poslední dobou se dost snažím zapadnout, protože prý i přesto že nic nedělám nejdu přehlídnout. Na druhou stranu miluju, když si vemu velkou mikinu, svoje huf ponožky a vansky. Myslím že to tak má hodně lidí jen já to doplňuju svýma náladama. Navenek vystupuju jako člověk kterýmu je všechno a všichni u zadku. Ano, často to tak bývá, ale lidem nevadí že jsou mi jedno, ale že umím aby mi byl někdo jedno, protože oni sami mívají nepřetržitou potřebu se přetvařovat a lézt někomu do zadku. Jsem surově upřímná a často mívám problém s autoritami. Jakmile se mi něco nelíbí, dávám to dost jasně najevo. Může to potom působit značně arogantně, ale zas naopak je to lepší než pořád mlčet a nechat si to líbit.
Celkově myslím že mě má hodně lidí za namyšlenou, ale mě je to tak nějak jedno. Moje blízké okolí ví, jaká doopravdy jsem a to mi stačí. Nepotřebuju abych byla oblíbená široko daleko, však to je nuda, to chce skoro každej.
Tak to je asi tak vše na závěr, doufám že vás neunudím hned u prvního článku
M.
Žádné komentáře:
Okomentovat